Co je to zbožnost?

První odstavce nedělního kázání zněly takto: Co jste našli pod stromečkem? A co jste si přáli? A co si lidé přejí nejvíce, zvláště, když jsou na začátku, jsou slabí, prostě jiní než ostatní či jim už docházejí síly? Pochopení, blízkost, porozumění, velkorysost, odpuštění, nové šance. Kdybyste se dostali k poslouchání, tak třeba při práci dejte trochu pozornosti psychologovi, profesoru Radkovi Ptáčkovi. Podle déle trvající studie je rozhodující, tedy první podmínkou pohody pro člověka nad padesát let - a nejen pro něj - na dalších deset let života jedno jediné: kvalita mezilidských vztahů.

Zatím se však brodíme v nevychovanosti, ve zkratkách, hulvátství a zmatku. A nejen my, apoštol svého mladého kolegu varuje, že „V posledních dnech nastanou zlé časy. Lidé budou sobečtí, chamtiví, chvástaví, domýšliví, budou se rouhat, nebudou poslouchat rodiče, budou nevděční, bezbožní, bez lásky, nesmiřitelní, pomlouvační, nevázaní, hrubí, lhostejní k dobrému, zrádní, bezhlaví, nadutí, budou mít raději rozkoš než Boha, budou se tvářit jako zbožní, ale svým jednáním to budou popírat. Takových lidí se straň.“ (2. Timotejovi 3:1-5)

Budou se tvářit jako zbožní? Co je to ale zbožnost? Je to něco tak nesrozumitelného, jako svátost? Zbožnost je na tom lépe. Je v biblických textech. Všímejte si, prosím, téměř výlučně - ve všech textech, které vám zmíním - se zmiňuje zbožnost jako alternativa je grobiánství a nevychovanosti.

Co je to ale zbožnost? Jak jsme se to většinou učili? Jsou to sepnuté ruce, je to pokleknutí, podání ruky, hlasitá modlitba, čtení podle Hesel Jednoty bratrské? Půst, poutě? Písně rozhodně z kancionálu? Jsou to domácí bohoslužby konané kolem stolu? Jsou to naopak pozvednuté ruce, dar jazyků či jiná charismata? Je to vřelost vztahů, která se dá projevit jen utržením ruky (téměř) a nebo zase jen obejmutím? Je to spousta slov, kterým naše děti nerozumí, protože jsou tzv. kostelní řeči, nebo ještě hůře rádoby vzdělané? Je to liturgická kázeň v barvách, církevní kalendář, svaté ticho při Večeři Páně a nebo naopak hlasité písně podpořené rytmem bubnů?

Ne, to není zbožnost. To je forma projevování osobní a společné víry. To jsou naše tradice. To, čemu říkáme cizím slovem spiritualita, prostě náboženskost, duchovní rozměr. Jsou to naše dobré i nedobré zvyky. Je to naprosto lidská věc. A někdy je to jen ten tělocvik - vstávat, klekat, sedat - jak píše Pavel Timotejovi: „Cvičení těla je užitečné pro málo věcí…“ (1. Timotejovi 4:8). Cože? Fakt vám vaší tělocvik? Někdo vykřikne: „Já to věděl, že jsou křesťani mimo!“ Jenže: Apoštol tím neohrnuje nos nad tělesnou aktivitou. Kdybychom pod tím viděli pohyb, běh, jízdu na kole, cvičení či posilování, byli bychom mimo tehdy i dnes.

Celé poznámky ke kázání najdete tady. Prezentaci zde.