Trochu jiný kněz
(P. František Beneš, SDB, 29.11.1947 - 23.10.2017)
V pondělí 23.10.2017 si Pán života a smrti zavolal k sobě Františka Beneše, saleziánského kněze. Od srpna tohoto roku administrátora farnosti v Horní Sloupnici. Dvacet šest let pečoval o farnost v Litomyšli. Píšu-li za Litomyšlské, tak jsme v něm měli duchovního otce věřících i nevěřících. A píšu to i osobně. V posledních třech letech, vlastně od začátku mého působení v Litomyšli, jsme stávali vedle sebe jako bratři. Potkali jsme se však už daleko dříve.
Otec František Beneš se narodil 29. listopadu 1947 v Cerekvici nad Loučnou nedaleko Litomyšle. Maturant z litomyšlského gymnázia nesměl nastoupit na teologickou fakultu a proto se pokusil získat vysokoškolské vzdělání v Brně a po čtyřech semestrech odešel na vojnu. Po vojně se vstup do teologického vzdělávání v Litoměřicích povedl. Při studiu začal počítat se saleziánskou budoucností. František byl tedy od roku 1974 knězem a první kaplanské místo měl v Pardubicích. Téhož roku tajně složil první řeholní sliby v Sezemicích.
Tříleté kaplanování v Pardubicích bylo pod přísným dozorem Pacem in terris. Byly to tři roky, ve kterých poprvé a velice zřetelně dal najevo, že nemá hranice Kristovy církve vymezeny jen římskokatolicky. Na jeho bohoslužby chodívali mládežníci z Církve bratrské a on, nechávaje své boty před pokojem na faře, odcházel po okapové rouře na setkání do sborového domu Církve bratrské. Tam se totiž po středeční mši sešly desítky katolických a evangelických mládežníků. Poznávali se, diskutovali, četli Bibli a modlili se společně. To v době normalizace nebylo pro režim normální! Z Pardubic byl odeslán do Hlinska. Po třech měsících v Hlinsku šel na ztracenou vartu do Uhelné Příbrami u Chotěboře a pak nastoupil do Dvora Králové. Sám letos v létě bez přikrývání a bez výmluv přiznal spolupráci s StB, kterou navázal právě ve Dvoře Králové. Ať to bylo, jak to bylo, František myslel a jednal tak, že na něj ta spolupráce nikdy neseděla. Prostě to z jeho jednání nebylo cítit tak, jako z ostatních. Skutečnou pravdu ví už jen Bůh. Když přešel v roce 1991 do Litomyšle, pustil se do práce se silou muže zralého věku. Opravoval kostely a kaple a pod rukama mu rostla také početná farnost, kterou spravoval s bratřími saleziány až do léta minulého roku.
František Beneš rád četl a v jeho knihovně nechyběla teologie druhého vatikánského koncilu. Nečetl jen dokumenty, ale přemýšlel s teology koncilu. Proto žil jednotu křesťanů v rozmanitosti. Přesvědčivou a nepovýšenou bratrskostí získal a pěstoval ekumenickou spolupráci s ostatními církvemi v Litomyšli. Nepotřeboval z nás udělat katolíky. Snesl za oltářem nezvyklý obraz evangelíka Miroslava Rady s názvem Velké pašije. Nebál se požádat o kázání při půlnoční evangelíka. Byl to on, kdo podal evangelickým duchovním a jejich věřícím Tělo Kristovo a Krev Kristovu. Vysvětlil to překvapeným nekatolickým bratřím slovy: „Musíme s tím začít!“ Věřil nám, že věříme. Nebyla to žádná krize svědomí. Udělal to vědomě a rád. Neměl to podloženo diskusemi s nadřízenými, teologické důvody nepublikoval ve sbornících, ale žil a dlouhá léta promýšlel to, co udělal. A posléz s pokorou přijal důsledky svého jednání. Naposled jsme se spolu radostně domlouvali na ekumenické bohoslužbě ke dni reformace. Velice se těšil, Chtěli jsme mu s bratřími vyprosit požehnání na novém místě. Nakonec jej ten den pohřbíme a poděkujeme Pánu Bohu za jeho život.
Mnozí vzpomínají na svatby, křty a veškerou pastorační péči, kterou stihl při všech stavebních aktivitách. Pravda, někdy šel v montérkách do sakristie a hned poté za oltář. Jeho bratři ve službě připomínají krásu jeho liturgie a taky vytříbený cit pro kulturu, pro hudbu, kterou velice rád poslouchal. Četl, teologicky pracoval a kázal nad texty Bible. Dovedl se dobře domluvit s Městem Litomyšl a vždy jednal jako partner pro obecné dobro. Málokde chyběl jeho halasný smích, ve kterém byla obyčejná radost z lidství. Nejlépe mi v předposlední den pozemského života Františka Beneše představil jako svého duchovního otce mladý řeholní bratr Patrik, student teologie. Čekal jsem na volnou chvilku u Františkova posledního lůžka, řeholník trávil vedle svého kněze celý den. Seděli jsme spolu na chodbě, protože u lůžka byly řádové sestry z nedaleké Mendryky, jimž věrně František sloužíval. Mladý muž vyprávěl svůj příběh. S Františkem Benešem pracoval na stavbách a hospodářské správě farností: „František mi nikdy nepřikazoval práci. Vždy se ptal na to, jestli mohu a chci…“ Tak se mohlo narodit i duchovní povolání, které v mladém řeholníkovi roste.
František Beneš byl salezián srdcem. Kdyby mu Pán Bůh přidal let a příští rok přešel mezi diecézní kněze, jak bylo v plánu, zůstalo by mu naslouchající a vnímavé srdce Dona Boska. Cit pastýře, podnikavost a nadhled saleziána. Věříme, že mu byl náš i jeho Pán milostiv v tom, co mu nešlo. Přesně tak, jak v Boží milosrdenství spoléháme i my necírkevní, evangelické či třeba husitské ovečky z Litomyšle.
