O modlách

V naší tradici se po kázání v bohoslužbách zpívá, případně kázání končí modlitba kazatele. Nejkrásnější je ticho, kvalitní hudba, píseň bez dalších řečí. Poměrně pevné místo má v našich bohoslužbách chvíle k veřejným modlitbám. Naléhavě bratry a sestry upozorňuji, že Pán Bůh slyší každou modlitbu, i tu nevyslovenou. Dokonce jsou věci, které se říct nahlas nedají, mají zůstat do zpovědního rozhovoru a modlitby. A když někdo něco řekne nahlas, rádi k tomu přidáme své přitakání, své Amen. Nicméně je třeba, abychom rozuměli k čemu. Taková modlitba má být osobní, věcná, krátká a skutečně hlasitá.

Prázdniny dovolují luxus. To, aby člověk v jiných souřadnicích vyvalil své tělo do trávy či do písku, zahleděl k nebesům a vypověděl Bohu všechno. Myslím tím úplně všechno. Beze studu probral své nouze a touhy, bizarní představy, které nás trápívají. Už jen vyslovit tyto věci, začít o nich mluvit, to určitě pomáhá. A navíc, to, po čem kradmo sníme, najednou dostává oficiální podobu v bezpečném rozhovoru s Bohem.

Před časem mi jeden člověk řekl: "Kdybyste věděl o čem i jen přemýšlím, zřekl byste se mne..." Odpověděl jsem, že se mýlí. Nejsem tu proto, abych se lidí zříkal, ale abych se je snažil pochopit. Dodnes nevím, oč šlo a vědět to nemusím. On musí vědět, že bych se jej nezřekl! A že by to neudělal ani Otec v nebesích.

Kázání o modlách je ke stažení tady. Texty: Exodus 32:1-8, 1. Dopis Korintským 10:1-11, Matoušovo evangelium 6:19-26