Směrovka

Přiznám se hned na začátku, že nemohu být nestranným. V létech 1985 -1988 jsem se živil dopravním značením. Opravy i nové realizace. Připadlo mi, že je to zbožné řemeslo. Nemusíte hned na směrovkách mít vyznačené nebe, ale pošlete-li člověka správě do centra či na Drážďany, projevujete mu lásku a zájem. A to je základní uctivost, po které má zájem třeba i o Pána Boha.

Stav dopravního značení a také značení aktuálních změn v Česku odpovídá úrovni naší civilzace. My víme, co chceme a jiným to prostě není třeba říkat. "Tady Lojza, Pepík a Slávek vědí, kam jdeme, na ostatní ser***, protože je tu necheme. Naši vědí kudy..." Tak by se to dalo popsat. A možná ještě šířeji: "Sami nevíme kam jdeme, vlastně je nám to jedno, kam jdeme. Neumíme popsat svou situaci. A když už ji popisujeme, nevadí, že to není pravda. Říkáme to, co chceme, aby bylo..."

Včera jsem byl za Martinem a Irenkou na jejich novém místě v Chrudimi. Nastupují do sboru Církve bratrské jako další kazatelský pár. Jejich čtyři děti s nimi. Druhý důvod byl malicherný. Zrovna vedle Chrudimi je vesnička Vestec a v ní nábytkářská firma, kde jsem si objednal poličku. Poslední potřebná polička do našeho bytu. Jenže ouha, z Chrudimi do Vestce byla uzavírka. Silnice se upravuje. V pátek po poledni se sice neupravovalo nic, ale zavřeno bylo. Objížďka byla značena, ale navedla mne do sídliště, kde se cesta ztratila a dojel jsem zase k zákazu vjezdu. Opakoval jsem okruh dvakrát, protože si nejsem jist, zda jsem něco nepřehlédl. Ne. Pak jsem se ptal postupně dvou lidí. Jeden mne pošle s klidem do zákazu, protože neví. Druhý neví, tak mne radši nepošle nikam. To jsem najel podle instinktu do míst, kde bych tušil nějaké propojení. Mladý muž ale tvrdil, že se tudy dostanu do pole. Poradit si tedy musím sám. S mapou se domluvím asi na desetikilometrové objížďce. V závěru je zase značena.

Když jsem zaplatil poličku a chystal se k odjezdu, ptal jsem se zaměstnankyň skladu na cestu. Nasměrovaly mne na panelovou cestu, která mne po pěti stech metrech přes pole dovedla do Chrudimě. Přesně tudy, kudy jsem podle instinktu chtěl jet. Po panelovce jezdí všichni, včetně autobusů. Dámy zmínily i to, že je to neznačené. Doufají jen, že to nikdo nezavře a že se tudy bude jezdit dál. Obchody by se jim značně zkomplikovaly.

Jsem tu nový, všechno je pro mne poprvé. Ale i podruhé a posté mi bude vadit sobectví a idiotská tupost českého člověka. A vždy proti nim budu bojovat. Ostatně tvrdím: #cizincijsouvitani.

(Fotka Irenky a Martina Grohmanových v chrudimské pizzérii, 17.7.2015)