Iluze

Protože k Mydlářovi na posezení nikdo nepřišel, po osmé jsem vykročil na koncert Smetanovy Litomyšle. Šel jsem na mariánský koncert proto, že jsem se těšil na Ave Maria a na Stabat Mater a tím spíš, že znám jednu ze sólistek.

Piaristický chrám je zvláštností sám o sobě. Špatně orientovaný, příliš velký a nikdy nebyl v té kráse, jako nyní. Dořezané kostelní lavice od žáků koleje dokládají, že to bratři piaristé až tak moc neřídili a jejich velkolepá verze vzdělávání jinověrců (bratrských a židovských dětí) moc úspěšná nebyla. Já v těch lavicích sedám rád. Jsem tam doma. Ty děti jsou mi blízko. Taky bych se nedal zpracovat strašením v očistcové kapli a neuchvacuje mne scenérie oltářů.

Zvláštní je v jaké iluzi ale obecně žijeme. Dovolte mi to ilustrovat na dění při koncertu: Na kazatelnu lezou kameramani, protože tam odtud je nejlépe vidět. Nikdo odtud neřeční, protože by se řeklo, že se povyšuje a ani by to neuměl, protože řeč z tohoto místa musí být jiná, než v hospodě. Myslím tím nejenom obsahem, ale i dikcí. Zpěváky cpeme do chóru, kde byli kněží u oltáře a mimo "Pax vobiscum!" a "Corpus Christi!" odtud nic neříkali. Vynikající sólistky se odtud škrtí a není z nich v lodi chrámu nic moc slyšet, protože jejich koloratura se rozplývá. Zpívat z kůru je pro dnešního zpěváka i posluchače hloupé, protože na zpěváky není vidět... Spiritualita se nahrazuje dramaturgií. Slečny z výtečně zpívajícího sboru včera sestoupily ze stupňů, převzaly svíčky a umístily je do připraveného skeletu kříže, který červeně zářil nad jejich hlavami. Hlavy si způsobně zahalily. Byly v tu chvíli jako ženy pod křížem...

Muslim se na Evropu dívá a nechápe. Jsme pro něj nevěřící. Nevěříme ani našemu náboženství a nahrazujeme jej v nejlepším případě dramaturgií, v horším případě komedií. Proto nemáme moc šancí obstát v kolotoči dějin. (fotografie je přejata ze starého webu Zámeckého návrší v Litomyšli)