Chrám života

Zemřel tatínek a čerstvý dědeček v padesáti třech letech svého života. Přesně v tom věku, jako můj táta. Nechal své milé a šel. Rozloučení - ryze nenáboženské - probíhalo v našem kostele. Je to úmluva s městským úřadem, že náš kostel bude sloužit jako rozlučková místnost pro pohřby lidí, kteří nežádají náboženské obřady. Je nám ctí takto pomoci svému městu a lidem.

Pokud máte dojem, že jsem to špatně napsal, že jde o chrám smrti, pak musím vysvětlit, že odcházení a smrt patří k celému životu. Že je dobře se vyplakat a je to nanejvýš zdravé, že je dobře vzdát dík Bohu za život tím, že se spolu sejdeme a neseme zármutek. A také je dobře sdílet přepevnou naději, že má smysl žít ještě další den. Stál jsem vzadu a modlil se vděčně. Stál jsem vzadu a trochu se styděl, že se starám tolik o sebe. Kostel jsem takto plný ještě neviděl. Ať můj Bůh potěší zarmoucené...