Co nesnáším

Kazatel a farář od předchůdce přijímá a pak zase předává nástupci pár věcí z nezbytného vybavení. Nejmilejšími kusy jsou nádoby pro Večeři Páně. Na nich se většinou pozná, čím ta chvíle lámání chleba a dělení kalicha pro sbor či kazatele je. Zda je to slavnost či rutina.

Samozřejmě mne zajímají především lidé, ale hned po příchodu jsem se pustil do péče o nádoby. Opravoval jsem a šil jim pouzdra. Jeden ze dvou kalichů si zasloužil opravu odborníka, protože v misce, až dole, bylo zlato sedřené a mosaz nepříjemně reagovala s vínem. Obešel jsem litomyšlské zlatníky a naivně jsem si myslel, že mají radu. Neměli. Před deseti lety jsem podobné věci zařizoval pro jiné sbory a kalich jsem nechal stříbřit a zlatit. S důvěrou jsem se obrátil na stejnou adresu a domluvil si opravu. V objednávce jsem výslovně napsal, co je třeba opravit. Slíbili mi opravu. Po převzetí zmíněného kalicha se mi telefonem ozvala paní se silným ruským přízvukem a oznámila mi, že pozlacení kalicha bude stát tolik a tolik. Podivil jsem se a zdůraznil znění objednávky. „Eto něvazmožno… Musí se zlatit celý!” Telefonní rozhovor rychle skončil a já si šel potěžkat ten druhý kalich a ujistit se, že jde číše nebo miska kalicha odšroubovat právě v nodu, jak se latinsky říká ořechu uprostřed nohy, za který se kalich bere. Zlatit by se v nejhorším měla jen ta miska. A já bych chtěl, aby se zlatila jen uvnitř nezbytně nutná část, protože nechci, aby barva mikronové vrstvy zlata byla jiná, než barva zlata na noze a na dalším kalichu, protože jsou dva. Zavolal jsem tedy nazpět a když jsem vysvětlil, že se kalich dá rozmontovat, odpovědí mi bylo: „Éto budě polovička!” Naléhal jsem tedy na své přání a dostal jsem slib, že následující den mi paní zavolá znova a zeptá se zatím vedoucího. Nikdo nevolal jeden den, druhý den také ne. Tak volám znova já.

Paní neviděla problém v tom, že mi nezavolala. A když jsem se zeptal proč, tak mi sdělila, že přece volám já a mluvíme spolu, tak je všechno v pořádku. Zkusil jsem obranu, že tedy není a že se chci domlouvat. Paní z toho, co chci, opět nebyla moudrá. Prostě čekala, až se smířím s tím, jak mi to nabídla. A když pobrala rozum, zopakovala mi, že se to opravdu nedá udělat tak, jak chci a přehrála vše na pana vedoucího. Když jsem jej měl na uchu, slyšel jsem opět ruský či východní přízvuk. Přesvědčoval jsem jej tak dlouho, až mi přiznal, že opravu podle mého přání udělat prostě neumí. Také trochu neochotně přiznal, že to ale někdo umí a dal mi telefonní číslo nějakého pána s českým jménem, který sídlí úplně jinde.

Rychle jsem zjistil, že pán to opravdu umí a rád mi vyhoví. Kalich tedy přemístíme k němu. A také se mi přiznal, že podnik, se kterým jsem měl takové zkušenosti, před sedmi lety prodal...

Myslíte, že budu nadávat na Rusy? Kdepak, snesl bych i arabský přízvuk či úplně jiný. Co nesnesu je, když ze mne někdo dělá vola. A může to být klidně Čech.